1. Četla jsem vydání z r. 1984 vydané nakladatelstvím Československý spisovatel. Knihu ilustroval Jiří Fixl. Poprvé byla kniha vydána až po autorově smrti, r. 1946.
2. Karel Poláček se řadí mezi autory české meziválečné literatury (1. pol. 20. stol.). Dílo vzniklo před začátkem druhé světové války. Poláček se řadil mezi tzv. Demokratický proud české literatury této doby, šlo o politicky aktivní spisovatele, kromě Poláčka sem patřil hlavně spisovatel a novinář Karel Čapek a jeho bratr Josef Čapek, Vladislav Vančura (píšící spíše lyrická díla – Rozmarné léto, Konec starých časů…) a Eduard Bass (píšící humoristická díla – Cirkus Humberto, Klabzubova jedenáctka). Autor tvořil hlavně humoristickou prózu, některá jeho díla jsou satirická (kromě Poláčka v této době satiru tvořil např. Jaroslav Hašek). Kromě knihy Bylo nás pět, napsal pro děti Poláček dále dílo Edudant a Francimor (1933). Mezi další autorovy romány potom patří např. Muži v ofsajdu, Dům na předměstí nebo Hostinec u kamenného stolu, který vydal pod pseudonymem. V době autorovy tvorby je literatura velice rozmanitá a kromě demokratického směru je na české literární scéně také sociální próza (levicově zaměření autoři – Marie Majerová, Marie Pujmanová, Jiří Veil), katolická próza (Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Čep), ruralisté (vyznačující se vztahem k zemi a venkovu – František Křelina), psychologická próza (Egon Hostovský, Jaroslav Havlíček, Jarmila Glazarová, Václav Řezáč), expresionisté (Ladislav Klíma, Josef Weiss, Richard Weiner) a zástupci poetismu (Karel Konrád). Karel Poláček se také řadil do skupiny tzv. Pátečníků (literáti scházející se u bratří Čapků pravidelně v pátek – dále Tomáš Garigue Masaryk…)
3. Bylo nás pět je román s prvky autobiografie (autor v něm vzpomínal na své dětství prostřednictvím hlavní postavy). Je členěný na kapitoly.
4. Vypravěčem románu je hlavní postava díla Petr Bajza, tedy malé dítě, tím je celý příběh specifický. Odehrává se v malém městě (Rychnov nad Kněžnou – autorovo rodiště) v Poláčkově současnosti (doba po první světové válce). Kniha vypráví příběh malých chlapců, Petra Bajzy a jeho kamarádů. Kniha nemá ústřední zápletku, je poskládaná z jednotlivých chronologicky řazených epizod. Petr popisuje svůj běžný život, chození do školy a lumpárny, které společně s kamarády tropí občas v naivním přesvědčení, že jsou to správné věci (dostávají se do kina bez lístku s. 136, chtějí si ochočit vosy, žebrají peníze na poutnících…) . Dále jsou v knize líčeny dětské boje party se sousedními partami (Ješiňáky, Habrováky, Dražáky). V druhé části příběhu potom hlavní postava (Petr) onemocní spálou a má vysoké horečky. V nemoci blouzní a zdá se mu o tom, že se svými přáteli a svým novým slonem Jumbem podniká cestu do Indie. Tam se setkávají s maharádžou a Josef Zilvar se ožení s jeho dcerou (indickou princeznou). Petr v nemoci považuje sny za skutečné a mísí se mu se skutečným děním (návštěva lékaře, rozhovory a maminkou atd.). Nakonec se uzdraví a velice se diví, že si jeho přátelé příběh nepamatují, stále je ale přesvědčen o jeho skutečnosti.
5. Hlavní postavou díla je chlapec Petr Bajza. Autor se prostřednictvím této postavy pravděpodobně vrací do svého dětství, Petr Bajza je normální kluk, který pochází z rodiny obchodníka. Se svými kamarády podniká mnoho darebáckých věcí, zároveň se ale snaží, hlavně při vyprávění příběhu, mluvit spisovně (což někdy vyznívá až nepřirozeně). Je dobře vychovaný, své rodiče má rád a chová k nim úctu. V druhé části románu vážně onemocní (dostane spálu).
Dalšími důležitými postavami v příběhu jsou Petrovi kamarádi, všichni podobné povahy jako Petr, se kterými podniká všechna svá dobrodružství. Mezi sebou se občas hádají a své spory o maličkosti zveličují („Pročež jsem se zařekl, že s Jirsákem už nebudu chodit, jelikož je takový“- s. 131) a brzy na své konflikty zapomínají. Jejich charakteristiky, stejně jako charakteristiky všech dalších postav, jsou zkreslené dětským naivním pohledem. Petrovi kamarádi jsou:
Antonín Bejval – Asi nejlepší kamarád Petra, rád objevuje nové věci, vymýšlí nové hry, pomsty atp…
Čeněk Jirsák – Pochází z katolicky založené rodiny, dělá ministranta v kostele a chodí pravidelně ke svaté zpovědi, ze svých hříchů si ale nic nedělá, svatou zpověď a modlitby bere jako automatické odčinění špatných věcí. Jeho otec je čepičář.
Josef Zilvar (Zilvar z chudobince) – Nejchudší ze všech chlapců, jeho otec má dřevěnou nohu a žebrá.
Eduard Kemlink – další z Petrovy party, nikdy nezkazí žádnou lumpárnu. S Petrem chodí do houslí.
Eva Svobodová – Petrova kamarádka. Kluci (hlavně Čeněk Jirsák) se mu smějí, že „chodí s holkou“, ale on ji má rád a rád s ní dělá lumpárny, ačkoliv stále tvrdí, že s ní „nechodí“. Pochází z rodiny cukráře, a tak si čas od času zaslouží chodit s kluky za sladkosti…
Další postavy objevující se v díle jsou dospělé osoby, na které má Petr Bajza dost zkreslený pohled a líčí je dost dětinsky a přímočaře. Z dospělých postav románu jsou důležití Petrovi rodiče, pomocnice v domácnosti Kristýna (Petr jí nadává „Rampepurdo“), strýc a teta Vařekovi (lakomí lidé) a další. Petr má ještě malou sestřičku Mančinku, o kterou se někdy stará.
6. Román je psaný ich-formou. Petr (vypravěč) mluví tak, jak je typické pro dětskou mluvu. Snaží se používat spisovná slova, která zná z knih a ze školy, ale vždy přesně nezná jejich význam nebo je používá na místech, kde vyznívají až komicky (mez hovorovou řečí apod.) (pročež – s. 132, jest – s. 160…). Tato extrémně spisovná slova prokládá Petr svou normální řečí typickou pro mládež (děják, zemák – s. 193). Některá slova komolí (kládynet místo klarinet – s. 258, milistrant místo ministrant – s. 278). V textu autor často „dětinsky“ opakuje určité fráze. V románu najdeme nářeční výrazy (prauda, kořauka…).
7. Hlavním autorovým záměrem bylo napsat úsměvný odlehčený příběh pro děti i dospělé, kterým sebe i dospělé čtenáře vrací do dětství a odpoutává pozornost od zlé doby. Knihu napsal právě ve velice těžkém životním období (před transportem do koncentračního tábora v Osvětimi).
8. Jako ukázku jsem vybrala úryvek z první části knihy, kde Petr popisuje svůj vztah k ostatním chlapcům, hlavně k Otakárkovi – spolužákovi, jehož rodiče jsou velmi bohatí a on je ve třídě chytrý a snaživý. Proto se s ním mnoho chlapců nebaví, i když má doma všechno, o čem ostatní chlapci sní.
Čenda Jirsák pravil, že k Otakárkovi dolejzám, jelikož je bohatý, ale já jsem mu pravil : „To není vůbec prauda, ty Krakonoši blbácká, a sám bys tam rád chodil.“ A taky že jo, když pak slyšel, že mně Otakárek půjčuje verneovky, tak dělal, jako by byl můj nejlepší přítel a dolejzal. Jenomže chyba je v tom, že Otakárek musí pořád ležet a dávají mu teploměr pod paždí, aby se nenachladil, a užívá meducínu. To mne otrávilo a už tam nechodím, jelikož jsem všecky verneovky přečetl. Nyní chodím k Zilvarům do chudobince, tam je to nejohromnější, ale doma nesmím nic říct, aby neříkali řeči. …
Na ukázce lze demonstrovat typický jazykový styl díla – nářeční prvky (prauda), hovorové prvky dětské řeči (blbácká), extrémně spisovná slova (pravil). Najdeme zde také přímou řeč, která je pro román rovněž typická.
9. Ve své době nebylo dílo přijato úplně přesvědčivě, ohlasu se dočkala až později . Až roku 1955 se dočkal filmového zpracování v podobě 6dílného seriálu Bylo nás pět. Režíroval ho Karel Smyczek a hlavní role sehráli Adam Novák (Petr Bajza), Sandra Nováková (Eva Svobodová), Jaroslav Pauer (Čeněk Jirsák), Jan Brynych (Eda Kemlink), Štěpán Benyovszký (Antonín Bejval), Jan Müller (Pepek Zilvar) a další. Dílo bylo vysíláno i v rozhlase prostřednictvím Františka Filipovského. Svým humorem dílo připomíná např. výrazně pozdější dílo Ireny Douskové Hrdý Budžes, které je také vyprávěno malým dítětem a je v něm popisován podobný vztah k dospělým.
Autor: Monika Jirásková
