1. Povídkovou knihu s názvem Povídky malostranské napsal malostranský rodák Jan Neruda, vydána byla poprvé v roce 1878. Četla jsem knihu vydanou nakladatelstvím Melantrich v roce 1971. Ilustroval ji Jiří Šlitr.
2. Jan Neruda se řadil mezi generaci májovců, která do povědomí lidí vstoupila vydáním almanachu Máj r. 1858. Ve své době nebyl doceněný tolik jako generací pozdější. Do této generace se kromě Jana Nerudy řadí Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Jakub Arbes a Karolína Světlá. Všichni tito autoři se svou tvorbou snaží prolomit „mrtvou dobu“ v literatuře, otevřít české literatuře bránu do světa, tvorba májovců se opírá o realitu. V této době vznikala jak próza, tak poezie – i Neruda psal obojí (z poezie Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, balady a romance, Písně kosmické, Prosté motivy). Povídky malostranské jsou často považovány za nejlepší autorovo prozaické dílo. Čerpal v něm ze svého života, zejména z dětství a mládí, které prožil právě na Malé Straně.
3. Jedná se o soubor 13 povídek psaných prózou, tedy jde o dílo epické.
4. Celý děj se odehrává v Praze na Malé Straně, ve 40. až 50. letech 19. století. Ve 13 povídkách autor přibližuje všední život na Malé Straně, často ho s humorem kritizuje, poukazuje na nešvary postav. Jednotlivé postavy hrají ve všech povídkách důležitou roli – jejich charakteristikám a popisům věnuje Neruda velkou část celé knihy. V úvodní povídce Týden v tichém domě a poslední povídce Figurky autor dokonce celou povídku píše jako mozaikovitý obraz jednotlivých postav – děj tu prakticky není důležitý, vyvstává až z jednotlivých charakteristik a popisů běžného života. Některé povídky mají poměrně překvapivou pointu (např. O měkkém srdci paní Rusky) a jejich hlavním cílem je vykreslení určité zvláštní situace. Další povídky se potom věnují lidem něčím zvláštním, charakteristickým (např. Doktor Kazisvět).
6. Autor se proslavil svými mistrnými charakteristikami postav, věnoval se jednak důkladným popisům vnějším, ale i vnitřním charakteristikám, dokázal vystihnout povahy všech postav tak, že čtenář mnohdy získá pocit, že postavu dobře zná. Jazyk díla je živý, autor užívá prostředky spisovné češtiny, často používá lidovou řeč, takovou jaká zapadá do prostředí Malé Strany. Autor v povídkách využívá i ironický tón (např. viz s. 80 „hlava jeho odzadu vypadala jako několik jitrnic, vypocujících sádlo“), který střídá s tónem vážným až tragickým.
7. Hlavní autorovou myšlenkou je zřejmě prokreslit život na Malé Straně, kniha je jakýmsi detailním náhledem do života obyčejných Pražanů, vystihnout jejich osobnosti, charaktery a vzájemné vztahy.
8. Povídky se dočkaly několika filmových i televizních zpracování.
Doktor Kazisvět (viz s. 106)
Doktor Kazisvět je přezdívka doktora Heriberta, kterou si vysloužil takovou tragikomickou náhodou. Doktor Heribert byl nevýrazná postavička Malé Strany, vystudovaný lékař, lidi však neléčil. Jednoho dne se však úplnou náhodou přimotal k pohřbu pana Schepelera – rady zemské účtárny. Pan Schepeler byl vlivný pán, a tak není divu, že se povrchní měšťané z jeho smrti těšili – znamenalo to pro ně mnohé zisky na dědictví. Dr. Heribert se pak nachomýtl právě k okamžiku, kdy nešťastnou náhodou při průvodu spadla rakev s nebožtíkem na zem, otevřela se a dr. Heribert stojíc nad otevřenou rakví zjistil, že pan Schepeler je stále živý. A proto, že zastavil veškerá dědická řízení, začal být nazýván dr. Kazisvětem.
Hlavními postavami této povídky jsou:
Doktor Heribert – nazýván Doktor Kazisvět, do zmíněného pohřbu i po něm nevýrazná osoba, tichá, uzavřená, nespolečenská. Ačkoli byl Heribert opravdu vystudovaný lékař, nikoho neléčil, s lidmi do styku nepřicházel. I při pohřbu se ocitl naprosto náhodou, když se vracel z procházky a bylo patrné, že ho pohřební průvod nijak zvlášť nezajímá.
Pan Schepeler – do povídky vstupuje již považovaný za mrtvého. Z toho, že dokonce i jeho žena se těší na výsledky dědického řízení lze soudit, že to byl člověk velice bohatý, ale v jádru ne nijak špatný. Pro povrchní malostranskou spolčenost bylo však jeho bohatství, majetek a funkce důležitější než jeho osobnost.
„Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost — náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.
Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál — doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.
To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
„No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“
Někteří mládenci vztahovali ruce.
„Pozor!“ vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. „Ten muž není mrtev!“
Ukázka je z části kdy pan Heribert zjišťuje, že je pan Schepeler živý – jedná se tedy o část vysvětlující název povídky. Ukázka je stejně jako celý text psaná spisovným jazykem. Velkou část ukázky zabírá Nerudův důkladný popis situace a zúčastněných osob, což bylo pro Nerudovu tvorbu typické. Najdeme zde prvky typické pro literaturu tohoto období, již ne tolik typické pro literaturu soudobou jako např. inverzi („Jaksi mimovolně chopil se…“) .
Hastrman
Povídka vypráví o panu Rybáři, kterému se na Malé Straně říkalo Hastrman. O panu Rybáři se vypráví, že je hodně bohatý. Když jednou odnese krabici krásných kamenů, které nasbíral panu Mühlwenzelovi a dozví se od něj, že kameny vlastně nemají téměř žádnou cenu je zklamaný a kameny začne v noci vyhazovat oknem. Zastaví ho ale jeho příbuzný pan Šajvl, který mu vysvětlí, že kamínky mají cenu pro děti, které si s nimi mohou hrát a pan Rybář má pro rodinu obrovskou cenu tím, že existuje, nikoli svým majetkem.
Hlavními postavami povídky jsou:
Pan Rybář (Hastrman) – člověk s dobrým srdcem, který své naděje a štěstí viděl ve sbírce krásných kamenů, o nichž se domníval, že mají velkou cenu. Je na ně pyšný a po tom, co se dozví jejich cenu, je velice zklamaný, cítí své osobní selhání a ztrácí smysl svého bytí. Ten mu musí vysvětlit pan Šajvl. V povídce je osoba pana Rybáře velmi dobře prokreslena, z vnějšího popisu si ho čtenář dokáže téměř úplně představit. Nosil zelený fráček se zlatými knoflíky a dlouhými šosy.
Pan Šajvl – příbuzný pana Rybáře, v povídce je důležitý tím, že pana Rybáře po jeho zklamání utěšuje a vysvětluje mu, že má rodinu, která je mnohem důležitější než bohatství.
„Strýčku, copak děláte?“ ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna. Pan Rybář mimovolně ustoupil o krok nazpět.Dvéře vrzly a vešel pan Šajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouhotrvající šukot. Snad vylehly i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven.„Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?“Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny — oblázky —„Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral — strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat —“„Mysleli jste snad,“ šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohat, a já vskutku —“„Strýčku,“ pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, „copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě —“Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jako rozpuštěný démant, vše se vlnilo — až k samému oknu — až do jeho oka — moře — moře!Dál už povídat nebudu, dál už neumím.“
Ukázka je ze závěru povídky, kdy pan Šajvl vysvětluje panu Rybářovi skutečnou hodnotu jeho žití a i to, že kamínky mají využití a hodnotu, i když ne takovou, jakou si pan Rybář představoval. Na této ukázce vidíme, že autor využívá přímou řeč. I zde najdeme zastaralé tvary slov (např. dvéře, přec)
Přivedla žebráka na mizinu (viz s. 80)
Povídka vypráví o tom, jak žebrák Vojtíšek, mezi lidmi oblíbený a čistotný, odmítne žebračku Milionovou. Ta se potom ze zloby a závisti rozhodne mu pomluvami zničit život. To se jí podaří a Vojtíšek umírá sám, zničený, lidmi zavržený. Žebračka lidem namluvila, že Vojtíšek je vlastně bohatý člověk a poctivé lidi žebračením jen okrádá. Celá povídka vyznívá tragicky.
Hlavními postavami povídky jsou:
pan Vojtíšek – mezi lidmi oblíbený žebrák, do doby než ho baba Milionová pomluvila si žil klidným životem, o jídlo neměl nouzi, byl slušný, lidé Malé Strany ho brali jako každého jiného občana.
Baba Milionová – nepřejícná závistivá žebračka, zhrzená Vojtíškovým odmítnutím, když nemohla mít hezký život ona, rozhodla se ho zničit i jemu. Neruda ji popisuje jako nijak zvlášť hezkou špinavou žebračku.
„Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej takzdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě – panVojtíšek holil se jen v neděli –, když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustásmetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl jich mnoho, začaly podokrouhlou pleší na skráních a byly už přešedly, ne více stříbrny, nýbrž již až lehýnce zas do žluta, ale bylyjako hedváb a vlály tak lehce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se, ledakdyž měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré očizářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jakoby kulatým, upřímným okem. Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Ale žebrákem musil být dle toho, jak byl po MaléStraně znám, již dlouho, a podle svého zdraví mohl jím být ještě dlouho, vypadal jako buk.“
Vybrala jsem ukázku z úvodu povídky, kde autor předvádí svou výbornou schopnost popisovat postavy – zde popisuje postavu žebráka Vojtíška. Dlouhé popisy jsou proloženy mnoha přívlastky („svítivý“) a přirovnáními („do červena lesklý jako nedělní pečínka…“). Najdeme zde i starší tvary slov („stříbrny“).
Autor: Monika Jirásková
