1. Emile Zola byl francouzský spisovatel, román Zabiják má originální název tedy ve francouzštině –l´Assomoir. Poprvé byl vydán r. 1877. Četla jsem knihu přeloženou Jaroslavem a Růženou Pochovými, ilustrovanou Václavem Sivkem, vydanou r. 1958 Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění.
2. Román Zabiják patří do Zolova románového cyklu Rougon-Marquartové společně s dalšími romány (např Nana, Břicho Paříže, Lidská bestie, Rozvrat apod.), Zabiják je v tomto cyklu z dvaceti v pořadí sedmý. Všechny Zolovy romány jsou naturalistická díla. Sám Emile Zola je považován za zakladatele této fáze realismu. Naturalismus vznikl ve Francii v pol. 19. stol. Zola psal, jako většina naturalistických spisovatelů, výhradně romány. Naturalismus vycházel z genetické předurčenosti člověka ke všem vlastnostem. Je pesimistický, zobrazuje skutečnosti bez přikrášlování a zaměřuje se na nižší vrstvy společnosti, na nešvary apod. Hlavní hrdinové nesou vlastnosti celé společnosti, jsou „typickými“ příklady dané vrstvy, nejsou ničím zvlášť zajímaví. Mezi další autory naturalistických děl tvořící spolu se Zolou patřili Francouz Guy de Maupassant (napsal romány Kulička a Miláček).
3. Zabiják je naturalistický společenský román.
4. Román se odehrává v 19. stol. v Paříži mezi nejnižšími vrstvami a odehraje se během 20 let (na konci Gervvaisa prochází po městě a vzpomíná na dobu před 20 lety – viz s. 291). Děj je chronologický. Děj nastiňuje téměř dvacet let života hlavní hrdinky Gervaisy, ženy z nejnižší vrstvy společnosti, její známosti a vztahy, vzestupy a úpadky … Gervaisa má dvě děti a potom, co ji opustil její muž Lantier se snaží v Paříži probojovat v životě k lepším podmínkám. Do života ji vstoupí ještě několik mužů – asi nejdůležitější pokrývač Coupeau. S Coupeauem má Gervaisa další dítě – Nanu. Gervaisin život se zdál být úspěšný, zařídila si prádelnu, která v dané době hodně prospívala. V této chvíli se však projeví základní prvek naturalismu – předurčenost osudu člověka jeho narozením – tím, komu se narodí a do jaké společnosti. Coupeau totiž prodělal vážné poranění při práci a při léčbě se oddal alkoholu. Už nikdy nechtěl začít pracovat. Zemřel v deliriu, poté, co do něj Gervaisa investovala všechny své úspory. Gervaisu však nakonec alkohol také zničil – začala pít, protože tak zapomínala na všechna neštěstí. Román končí Gervaisinou smrtí. Zemřela jako chudá, špinavá žebračka. Její a Coupeaova dcera Nana se nakonec stala prostitutkou. Příběh celou dobu spěje ke špatnému konci – jak vyplývá z definice naturalismu.
5. Hlavními postavami románu jsou:
Gervaise – původně velice pracovitá a svědomitá žena, jakoby nepatřící mezi nejnižší vrstvy pařížského lidu, postupně je životem bita za svou velkou toleranci k manželovi a životem je zkažená a dohnaná k bídě, svou morálku, pracovitost i ideály ztrácí
Lantier – Gervaisin muž, její charakter již od počátku románu evidentně kazí, prohrává Gervaisiny peníze, prodává jejich společný majetek, pouze se přiživuje na cizím majetku a sám odmítá pracovat.
Cupeau – Gervaisin manžel po Lantierovi, v počátku se jeví jako ideální muž, taktéž ne příliš zkažený nejnižší vrstvou společnosti, poctivě pracující… Pracuje jako klempíř a způsobí si pracovní úraz. Gervaisa do jeho uzdravení investovala úspory, Cupeaovi se ale po uzdravení nechtělo pracovat a začal pít. Zemřel nakonec v léčebně.
Goujet – další muž v Gervaisině životě, zdá se, že je do Gervaisi beznadějně zamilovaný – snaží se jí pomáhat, nezištně jí půjčuje peníze apod., tato láska však zůstane pouze platonická.
Nana – Dcera Gervaisy, zkažená společností a vrstvami ve kterých se pohybuje, vydělává si na život prostitucí, poflakuje se po hostincích a mužům se nabízí za útratu.
6. Román je psaný v er-formě. V přímé řeči převládá hovorový jazyk (viz s. 309 „Ježišmarjá“) a argot (jazyk nižších vrstev společnosti), slova zastaralá (viz. s. 306 „Inu“), vulgarismy (viz s. 306 „k sakru“, s. 289 „sežer“) a francouzská slova (viz s. 242 „thé“). Autentický jazyk společnosti lépe poukazuje na bídu hlavních hrdinů.Jinak je autorův (vypravěčův) styl objektivní, situace pouze popisuje a nehodnotí, takže nepoužívá žádná citově zabarvená slova. V knize najdeme velice rozsáhlé popisy míst (viz s. 15 „Prádelna stála asi k prostředku ulice…“), situací (viz s. 309, popis Coupeauova deliria „Ježišmarjá, to je štěnic!…“) a pocitů a postav – všechno opět objektivní, realistické. Nejčastěji autor používá popisný a vyprávěcí slohový postup.
7. Roli zabijáka má v románu alkohol, který ničí hlavní postavy a celou nižší vrstvu společnosti, Autor chce tuto hrozbu zvýraznit, upozornit na ni. Alkohol Gervaise naprosto zničil slibně rozehraný život. Autor tak podává odstrašující případ toho, co může alkohol s lidským životem udělat. Současně Zola upozorňuje na vliv dědičnosti na lidský osud, na nezměnitelnost příslušnosti k určité společenské vrstvě, ke které byl každý přiřazen již narozením do určitě rodiny. I přes četné Gervaisiny snahy se vždy stane něco, co Gervaisu stáhne zpátky na dno.
8. Ukázka pochází ze s. 242, z doby, kdy byl Coupeau v léčebně a Gervaisa ho přišla navštívit, tedy spíše z konce románu.
Když byl Coupeau v posteli, dala mu dva pomeranče. Dojalo ho to. Byl zase velmi milý
od té doby, co pil thé a co nemohl zapomínat svoje srdce na pultech výčepu. Nakonec se odvážila
mluvit s ním o jeho pomatení; byla překvapena, že uvažuje docela normálně, jako za starých
dobrých časů.
,,To je pravda,“ řekl a posmíval se sám sobě, ,,to jsem se namluvil nesmyslů! Představ si,
že jsem viděl krysy a že jsem běhal po čtyřech, abych jim nasolil ocásek! A ty jsi mě volala!
Nějací chlapy si to chtěli s tebou dát! No a takové všelijaké hlouposti, strašidla za bílého dne… já
se na to moc dobře pamatuji, kotrba je ještě dobrá… Ale teď už mám pokoj, zdá se mi všelicos,
když spím, mám všelijaké můry, ale můry má každý.“
Gervaisa u něho zůstala až do večera. Když přišel lékař v šest hodin na vizitu, řekl
Coupeauovi, aby natáhl ruce. Už se skoro netřásly, zbylo jen slabé chvění v konečcích prstů. Ale
jak přicházela noc, stával se Coupeau neklidným. Dvakrát se najednou na posteli posadil, díval se
na zem do tmavých koutů místnosti. Najednou natáhl ruku, jako by o stěnu rozmáčkl nějaké zvíře.
,,Copak je?“ ptala se Gervaisa poděšeně.
,,Krysy. Krysy,“ zašeptal.
Z počátku je úryvek optimistický, o to více potom působí pesimisticky a ztraceně, když Coupeaua přepadne další záchvat. Jedná se o dialog Coupeaua a Gervaisy, v úryvku tedy najdeme mnoho přímé řeči („Copak je?“). Z jazykových prostředků v úryvku najdeme jako v celém textu původně francouzské slovo (thé), metaforu („zapomínat svoje srdce na pultech výčepu“ – těch v románu příliš není, autor píše spíše stroze), slang (kotrba).
9. Román byl zpracován do filmové podoby r. 1956. Film se jmenuje Gervaisa (režie: René Clément).
Autor: Monika Jirásková
